Poslední roky pro mě byly hodně o zpomalení. O hledání kapacity v běžném fungování, o návratu energie a o tom, jak vůbec zvládat každodennost.

Nároky na mámy jsou velké. Učím se, že to není o tom “jak zvládnout všechno?” ale o tom, že všechno zvládat ani stíhat nemusím.

Byla jsem naučená pracovat hodně výkonově. Já výkonově sportovala, tvořila jsem takto zahradu, i jsem se takhle stravovala. Jakoby mi výkon a dřina pomáhaly cítit, že žiju a mám hodnotu.

Tohle mé fungování se rozsypalo jako domeček z karet. Nešlo mi sportovat, zmizela chuť vařit pro sebe i druhé, přestala jsem sbírat bylinky… na zahradě jsem byla nucená pustit, co šlo, docela zpustla.

Když jsem se k tomu chtěla vrátit, bylo tam jasné “takhle ne” a většinou jsem onemocněla.

Bylo to období, které mě hodně změnilo. Nešlo všechno tak, jak jsem byla zvyklá, a věci se musely zjednodušit.

Dnes už se to postupně proměňuje. Mám víc energie, víc chuti se hýbat, víc radosti z běžných věcí. A do toho se mi vrací i vztah k jídlu a vaření.