Tělo je zdroj prožívání, místo, kde se můžeš potkat s krásou bytí.
Jenže současně je tělo místem bolesti.
Místem, ze kterého zcela přirozeně utíkáme, když je toho moc.
Proč je důležité se do těla zase vrátit?
Vlastní zkušenost se znovupropojením mi změnila život.
Dlouho jsem své tělo nevnímala vůbec.
Nevěděla jsem o tom, protože jsem neznala nic jiného.
Paradoxně jsem si myslela, že to mám s tělem dobrý. Už od dospívání se zabývám zdravým životním stylem a v jeden moment to byla i moje profese.
Jenže to nebyla péče o vlastní tělo, byl to prostředek jeho kontroly.
Měla jsem to štěstí, že když jsem naskočila před asi 10 lety na seberozvojovou vlnu, byla jedna z prvních technik, kterou jsem praktikovala STOPKA. Zastavování se a dávání pozornosti právě tělu.
Tehdy jsem asi po měsíci praktikování tělo poprvé ucítila.
Ono se mnou mluvilo!
Komunikovalo, odpovídalo a moc dobře vědělo, co je pro něj dobré a co ne.
Tohle pro mě byl neskutečný zážitek.
Tohle je ta pozitivní část příběhu.
Jak se tomu můžeš přiblížit?
Netušila jsem co vše si v těle nesu.
Tomuti zážitku předcházelo asi tříleté velice náročné období, kdy jsem se ponořila hodně hluboko do vlastní bolesti a stínů.
Bylo to půl roku po narození syna. Syn měl v půl roce moji optikou vážnou nehodu a ten obrovský strach o něj mě ZAPNUL.
Tehdy jsem po mnoha letech začala znovu cítit a hodně se toho hrnulo ven i hodně nepěkného.
Bylo to neovladatelné, jakoby najednou moje tělo zvracelo ven spoustu potlačených prožitků, emocí.
Byla jsem zmatená, nechápala jsem, co se děje.
Často přicházela agrese, nechápala jsem to, já taková přece nejsem.
Byl to začátek práce s vlastním traumatem, to vidím až optikou dneška.
Byly to hrozné 3 roky. Skoro každou noc jsem tajně plakala.
Styděla jsem se a bála jsem se říct o pomoc.
Nechci to prožívat v životě znovu, ale jsem neskutečně vděčná, že se to stalo.
Zachránilo mi to život. Myslím, že nepřeháním.
Stále nejsem s tělem plně v propojení.
Vlastně ani nevím, jestli je to možné.
Asi jsem si to nějakou dobu myslela, ale moje vlastní tělo mě vyvedlo z omylu.
Stále objevuji nová místa, která jsou jakoby vypnutá, necitlivá, hluboce schovaná.
Dnes už nejsem sama, dnes už mám kolem sebe síť terapeutek.
Dnes už se nestydím, že nemám věci pod kontrolou.
Postupně se “prokousávám” krajinou vlastního těla.
Občas narazím na balvan, občas na propast.
V momentě kdy zcitlivím vede to k tomu, že touto citlivější optikou navnímávám lépe schované části sebe samé.
A když je toho na mě moc? Odpojuji se, stále tu ta reakce je. Je hluboce zažitá. Odcházím do svých světů, kde je mi dobře.
Děje se to stále méně, ale je to tu stále a nejsem si jitá, jestli to někdy bude jinak.
Ty světy jsou moje “doma”. Dřív to bylo moje jediné doma, dnes už dokážu být doma i tady a teď a za to jsem vděčná.
Pochopila jsem jak vést lidi k propojení.
První náznak propojení s tělem mi přineslo možnosti jak se sebou pracovat.
Tělo vědělo co potřebuje a vedlo mě.
Sama od sebe jsem přicházela na to, jak samu sebe opečovat, stabilizovat.
Dnes se tyto postupy dočítám z knížek věnovaným tematice traumatu.
Pro mě na tom bylo fascinující, že jsem si na to přicházela skutečně sama… až pak jsem to četla.
Naše tělo totiž fakt ví.
Tělo ví jak se vypořádat s bolestí, s traumatem.
Menší věci skutečně dokážeme opečovat sami, ty velké ne, protože možné zahlcení nejsme schopní sami zregulovat.
V ideálním světě kolem sebe máme komunitu zralých dospělých lidí, kteří nám tuto regulaci poskytnou.
V ideálním světě máme kolem sebe lidi, kterým můžeme sdílet co se nám děje, co nás trápí.
Dnes je to tak, že na vztahy nemáme příliš čas a hlavně nechceme nikoho zatěžovat, protože každý toho má až nad hlavu.
Vím o čem píšu, mám to stejně.
Přicházíme tak o možnost určité naprosto přirozené psychohygieny.
Na druhou stranu není to vždy jednoznačné, sama jsem mnoho let byla v místě, kde nešlo mít zdravý vztah, protože jsem lidem vůbec nedůvěřovala.
Znovupropojení s tělem nás navrací k přirozenosti
Propojování s tělem není jednoduché a mnohdy ani příjemné a často jsem si pokládala otázku jestli je to správná cesta, protože často vyvolá bolest.
Občas jsem se na to ptala i klentek, žádna nelitovala, tak jako já. Současně žádná nejsme na konci cesty.
Můžu po lidech chtít propojení s tělem?
Nemůžu.
Ale chci mluvit o tom co mi to dává a jaký v tom vidím smysl. Vidím to jako cestu k uzdravení traumatu.
Pro mě na tom bylo fascinující, že jsem si na to přicházela skutečně sama… až pak jsem to četla.
Naše tělo totiž fakt ví.
Tělo ví jak se vypořádat s bolestí, s traumatem.
Menší věci skutečně dokážeme opečovat sami, ty velké ne, protože možné zahlcení nejsme schopní sami zregulovat.
V ideálním světě kolem sebe máme komunitu zralých dospělých lidí, kteří nám tuto regulaci poskytnou.
V ideálním světě máme kolem sebe lidi, kterým můžeme sdílet co se nám děje, co nás trápí.
Dnes je to tak, že na vztahy nemáme příliš čas a hlavně nechceme nikoho zatěžovat, protože každý toho má až nad hlavu.
Vím o čem píšu, mám to stejně.
Přicházíme tak o možnost určité naprosto přirozené psychohygieny.
Na druhou stranu není to vždy jednoznačné, sama jsem mnoho let byla v místě, kde nešlo mít zdravý vztah, protože jsem lidem vůbec nedůvěřovala.
A konečně vím co to je být spokojená va sém těle.
Nemám ideálně krásné tělo a už mě to netrápí.
Nemám potřebu jít za ideálem, ale k sobě.
Jsem v životě klidnější. Dokážu být mnohem víc teď ve všem co nyní je a netoužím se dostat tam.
Není to o tom, že ze života zmizí to náročné.
Přestane tě to postupně tolik válcovat.
Bolí to stále, ale ty dokážeš s tou bolestí být nebo jí dokonce nabídneš vlídnost.
Teprve v těle poznáš kým jsi a to za to stojí :).
