ivanadudkova.cz

Bílkoviny, jak k nim přistoupit s rozumem?

Ivana — Mon, 01 Jun 2026 11:50:37 +0000

Článek Bílkoviny, jak k nim přistoupit s rozumem? se nejdříve objevil na ivanadudkova.cz.

Návrat k výživě, která dává smysl v každodenním životě.

Ivana — Mon, 13 Apr 2026 11:07:28 +0000

Dlouho ve mně zrála potřeba znovu se vrátit k tématu výživy.

V určitém období mé práce i života jsem se víc ponořila do terapeutické roviny, do práce s tělem, traumatem, emocemi a vnitřním prožíváním. Výživa jako taková ale nikdy úplně nezmizela. Jen byla někde v pozadí.

Teď cítím, že se znovu hlásí o slovo. Ne jako návrat k něčemu starému, ale jako propojení toho, co se ve mně za poslední roky přirozeně poskládalo.

Vše mě nutilo zpomalit

Poslední roky pro mě byly hodně o zpomalení. O hledání kapacity v běžném fungování, o návratu energie a o tom, jak vůbec zvládat každodennost.

Nároky na mámy jsou velké. Učím se, že to není o tom “jak zvládnout všechno?” ale o tom, že všechno zvládat ani stíhat nemusím.

Byla jsem naučená pracovat hodně výkonově. Já výkonově sportovala, tvořila jsem takto zahradu, i jsem se takhle stravovala. Jakoby mi výkon a dřina pomáhaly cítit, že žiju a mám hodnotu.

Tohle mé fungování se rozsypalo jako domeček z karet. Nešlo mi sportovat, zmizela chuť vařit pro sebe i druhé, přestala jsem sbírat bylinky… na zahradě jsem byla nucená pustit, co šlo, docela zpustla.

Když jsem se k tomu chtěla vrátit, bylo tam jasné “takhle ne” a většinou jsem onemocněla.

Bylo to období, které mě hodně změnilo. Nešlo všechno tak, jak jsem byla zvyklá, a věci se musely zjednodušit.

Dnes už se to postupně proměňuje. Mám víc energie, víc chuti se hýbat, víc radosti z běžných věcí. A do toho se mi vrací i vztah k jídlu a vaření.

Výživa je vztah, ne výkon nebo povinnost

Dřív jsem výživu vnímala víc technicky. Dnes ji vnímám úplně jinak.

Výživa pro mě není jen o jídelníčku nebo o tom, co je „správně“. Je to vztah k tělu. Je to způsob, jak se o sebe staráme v každodennosti.

Hodně záleží odkud to vychází. Představuji si, že výživa je střed nebo základ. Je to něco s čím jsem pevně spojená, co je mojí přirozenou součástí… ne něco, co se k sobě zuby nehty snažím celý život přimontovat.

Přijmout výživu jako základ pro mě nebylo jednoduché. Nutí mě to stát nohama pevně na Zemi. Je to kotvení v přítomnosti, protože jen tady a teď je výživa. Výživa znamená konání z místa středu.

Výživa je také zrcadlo, jako každý vztah. Ukazuje nám, jak na tom jsme fyzicky i vnitřně. Někdy jemně, někdy hodně jasně. Vyžíva občas hodně bolí.

Jenže dnes už tu nejsem jen pro sebe...

Jsem máma tří dětí, které by ideálně jedly hlavně rohlíky, sladkosti a smažený sýr.

I když mají vzory, já i muž se stravujeme hezky, záleží nám na tom. Děti mají skvělý základ, často vzpomínám, jak jako maličké, s chutí papaly všechnu zeleninu, pohanku, quinou a nepotřebovaly sladkosti.

Dlouho jsem vařila podle sebe a pro sebe, ale ztroskotalo to. Děti to nejedly.

Uvědomuju si, že jsem v sobě měla takovou zatrvrzelost.
Výživa nešla ze srdce.
Tohle byl zlomový moment.

Cítit výživu v srdci, ve středu. Najít svoje místo v péči o děti včetně jídla.

Dřív jsem měla tendenci jít do extrémů – dělat „super zdravé“ jídlo, které bylo dokonalé na papíře, ale v praxi to často nefungovalo.

Dnes už vím, že důležitější než dokonalost je udržitelnost.

Jak jednoduše upravit recept, aby se z dezertu stala výživná svačina a děti to jedly?

Jablečná buchta s pudinkem

Našla jsem recept na jablečnou buchtu s pudinkem a upravila jsem si ho podle sebe.

Nešlo mi o „fit verzi“, spíš o to, aby to bylo výživnější a víc syté.

Tučně jsem označila moje úpravy.

Těsto:

500 g polohrubé mouky → dala jsem cca:
- 250 g celozrnné špaldové (čerstvě mleté)
- 100 g ovesných vloček
- 50 g proteinu
- 100 g běžné mouky
250 g Hery → dávám máslo, ztuženný rostliný tuk opravdu vynechej
3 lžíce cukru → používám alepoň hnědý cukr, u nás vede muscovado.
1 kypřící prášek do pečiva
špetka soli
trocha mléka podle potřeby
- přidala jsem 2 žloutky

Náplň:

1 kg jablek
2 pudinky v prášku → stačil mi 1
přidala jsem 2 bílky

Krémová vrstva navrch:

600 ml mléka
2 pudinky
2 vaničky tvarohu
trocha másla (dle chuti)
doslazení muscovadem (jen jemně, podle chuti)

Krémová vrstva v původním receptu nebyla, doplnila jsem ji, abych do dezert dostala bílkoviny a stala se z něj tak ta výživná svačinka.

Postup

Smíchám suroviny na těsto a udělám z něj kompaktní hmotu. Rozdělím na dvě části a vyválím placky.

Jednu dám na plech, navrstvím jablka a přiklopím druhou plackou.

Peču cca 40 minut na 180 °C.

Po vychladnutí natřu krémovou vrstvu z pudinku a tvarohu.

A je to zdravé?

Dřív jsem měla tendenci dělat věci „co nejzdravější“. Dnes se spíš učím hledat rovnováhu.

A hlavně, aby to fungovalo v reálném životě. Ne jen na papíře. Chci, aby si pochutnala celá rodina.

Současně jsem zůstala pevná v určitých pravidlech, hranice jsou tady hodně důležité.

Tenhle dezert není pro každého „zdravý“. Ale je výživnější, sytější a v praxi použitelný. A to je pro mě dnes důležitější než dokonalost.

Zdravé je pro každé tělo něco jiného. Asi nejzásadnější vnímám uzdravit si postoj k výživě a tělu… pak je možné i zdravé stavování.

Dává Ti to smysl? Ráda Tě budu inspirovat.

Chci skoro každé pondělí poslat vyživující newsletter s konkrétním tipem jako byl třeba tento recept. Nebudou to tedy jen recepty, ale tipy, potřehy, prostě vše co vidím, že ženy řeší.

Přihlas se, ať Tito neuteče

Ano, chci číst Tvé maily, přihlášení je dole na stránce, klikni SEM.

Článek Návrat k výživě, která dává smysl v každodenním životě. se nejdříve objevil na ivanadudkova.cz.

Můžu po někom chtít propojení s tělem?

Ivana — Tue, 10 Feb 2026 09:27:13 +0000

Dlouho ve mně zrála potřeba znovu se vrátit k tématu výživy.

Teď cítím, že se znovu hlásí o slovo. Ne jako návrat k něčemu starému, ale jako propojení toho, co se ve mně za poslední roky přirozeně poskládalo.

Vše mě nutilo zpomalit.

Poslední roky pro mě byly hodně o zpomalení. O hledání kapacity v běžném fungování, o návratu energie a o tom, jak vůbec zvládat každodennost.

Nároky na mámy jsou velké. Učím se, že to není o tom “Jak zvládnout všechno?” ale o tom, že všechno zvládat ani stíhat nemusím.

Byla jsem naučená pracovat hodně výkonostně. Já výkonostně sportovala, tvořila jsem takto zahradu, i jsem se takhle stravovala. Jakoby mi výkon a dřina pomáhaly cítit, že žiju a mám hodnotu.

Tohle mé fungování se rozsypalo jako domeček z karet. Nešlo mi sportovat, zmizela chuť vařit pro sebe i druhé… přestala jsem sbírat bylinky… na zahradě jsem byla nucená pustit co šlo, docela spustla.

Když jsem se k tomu chtěla vrátit, bylo tam jasné “takhle ne”… onemocněla jsem.

Bylo to období, které mě hodně změnilo. Nešlo všechno tak, jak jsem byla zvyklá, a věci se musely zjednodušit.

Dnes už se to postupně proměňuje. Mám víc energie, víc chuti se hýbat, víc radosti z běžných věcí. A do toho se mi vrací i vztah k jídlu a vaření.

Výživa je vztah, ne výkon nebo povinost

Dřív jsem výživu vnímala víc technicky. Dnes ji vnímám úplně jinak.

Výživa pro mě není jen o jídelníčku nebo o tom, co je „správně“. Je to vztah k tělu. Je to způsob, jak se o sebe staráme v každodennosti.

A také je to zrcadlo, jako každý vztah. Ukazuje nám, jak na tom jsme – fyzicky i vnitřně. Někdy jemně, někdy hodně jasně.

Jenže dnes už tu nejsem jen pro sebe...

Jsem máma tří dětí, které by ideálně jedly hlavně rohlíky, sladkosti a smažený sýr.

I když májí vzory, já i muž se stravujeme hezky, záleží nám na to. Dětimají skvělý základ, často vzpomínám jak jako maličké s chutí papaly všechnu zeleninu, pohanku, quinou a nepotřebovaly sladkosti.

Dlouho jsem vařila podle sebe a pro sebe, ale ztroskotalo to. Děti to nejedly. Uvědomuju si, že jsem v sobě měla takovou zatrvrzelost. Výživa nešla ze srdce. Tohle byl zlomový moment. Cítit výživu v srdci, ve středu. Najít svoje místo v péči o děti včetně jídla.

Dřív jsem měla tendenci jít do extrémů – dělat „super zdravé“ dezerty a jídla, která byla dokonalá na papíře, ale v praxi to často nefungovalo.

Dnes už vím, že důležitější než dokonalost je udržitelnost.

Jak jednoduše upravit recept, aby se z dezertu stala výživná svačinka?

Jablečná buchta s pudinkem (upravená verze)

Našla jsem recept na jablečnou buchtu s pudinkem a upravila jsem si ho podle sebe.

Nešlo mi o „fit verzi“, spíš o to, aby to bylo výživnější a víc syté.

Tučně jsem označila moje úpravy.

Těsto:

500 g polohrubé mouky → dala jsem cca:
- 250 g celozrnné špaldové (čerstvě mleté)
- 100 g ovesných vloček
- 50 g proteinu
- 100 g běžné mouky
250 g Hery → dávám máslo, ztuženný rostliný tuk opravdu venechej
3 lžíce cukru → používám alepoň hnědý cukr, u nás vede muscovado.
1 kypřící prášek do pečiva
špetka soli
trocha mléka podle potřeby
- přidala jsem 2 žloutky

Náplň:

1 kg jablek
2 pudinky v prášku → stačil mi 1
přidala jsem 2 bílky

Krémová vrstva navrch:

600 ml mléka
2 pudinky
2 vaničky tvarohu
trocha másla (dle chuti)
doslazení muscovadem (jen jemně, podle chuti)

Krémová vrstva v původním receptu nebyla, doplnila jsem ji, abych do dezert dostala bílkoviny a stala se z něja tak ta výživná svačinka.

Postup

Smíchám suroviny na těsto a udělám z něj kompaktní hmotu. Rozdělím na dvě části a vyválím placky.

Jednu dám na plech, navrstvím jablka a přiklopím druhou plackou.

Peču cca 40 minut na 180 °C.

Po vychladnutí natřu krémovou vrstvu z pudinku a tvarohu.

A je to zdravé?

Dřív jsem měla tendenci dělat věci „co nejzdravější“. Dnes se spíš učím hledat rovnováhu.

A hlavně, aby to fungovalo v reálném životě. Ne jen na papíře.

Tenhle dezert není pro každého „zdravý“. Ale je výživnější, sytější a v praxi použitelný. A to je pro mě dnes důležitější než dokonalost.

Zdravé je pro každé tělo něco jiného. Asi nejzásadnější vnímám uzdravit si postoj k výživě a tělu… pak je možné i zdravé stavování.

Jestli se ti tahle cesta líbí a dává ti smysl, ráda Tě budu inspirovat. Chci skoro každé pondělí poslat vyživující newsletter s konkrétním tipem jako byl třeba tento recept. Nebudou to tedy jen recepty, ale tipy, potřehy, prostě vše co vidím, že ženy řeší.

Stačí se přihlásit k mailům třeba tudy

Chci odebírat vyživující newslettery.

Dole na stránce se můžeš přihlásit

Článek Můžu po někom chtít propojení s tělem? se nejdříve objevil na ivanadudkova.cz.

Jak jsem potkala milost aneb co se dělo na pobytu

Ivana — Wed, 15 Oct 2025 11:40:39 +0000

Už je to nějaký ten měsíc, ale silný dojem mi zůstal. Na mém prvním ve spolupráci vedeném pobytu jsem prožila silný moment. Byl natolik silný, že o něm mohu napsat i více než půl roku poté.

Kde se vzal Obyčejný pobyt?

Z vlastní potřeby.

Seberozvoj je krásná věc, jen si musíme dát pozor, aby nás neodnesl mimo skutečný život.
Život se děje teď. V každodenní nedokonalosti.
U plotny, za volantem, s košem prádla v ruce… ale je to někdy i hezké :)… na procházce, v teplé vaně, v kavárně u dortu s dcerou.
V nějaký moment jsem pochopila, že potřebuji vychutnávat život tak, jak právě je, v důvěře, že tak se to děje dobře.
Bez neustálého růstu a bez touhy něco měnit.
Život je jako řeka… teče… plavat proti proudu nebo proud neustále odklánět je vyčerpávající. Co takhle se do toho proudu uvolnit a nechat věci “jen” obyčejně být?

Přišlo mi to geniální :).

Pobyt, kde se uvolníš do toho co je, pro sebe, pro život.

Pobyt, který není mimo realitu, ale naopak prolnutí s ní.

Propustit odpor a naopak najít důvěru… důvěřovat vlastní řece, že mě nese dobře.
To je takový zdroj klidu a uvolnění, že to přece musí chtít každý a já tohle chci předávat.
No… nechce.
Pro hodně lidí tohle není dost. Dost hodnoty, dost výsledku, dost řádu a realizace.
Narazila jsem. Tehdy jsem byla fakt ráda, že na to nejsem sama. Obyčejné pobyty spolutvořím s Klárou Hrubou a tohle byl moment, kdy jsem se dokázaly vzájemně podpořit a nezdat to.
Urovnat si vlastní priority a jít do světa a něčím, co není na první pohled líbívé.
Nejsou to rychlá řešení, ani přísliby úspěchu.
Je to prostě život, tak jak je, se v ším všudy.

Vůbec jsem netušila, co pobyt přinese.

Program jsme měly vymyšlený, ale jaké pole nebo atmosféra se vytvoří nikdy nejde odhadnout dopředu.

Neměly jsme konkrétní záměr nebo směřování… šlo o to plynutí. Trošku risk :).
Na konci pobytu ženy sdílely svou velikou spokojenost. Já jsem už v průběhu měla radost, že se to fakt povedlo, že je tohle možný a předatelný.
Prožitek byl silný :).
Ale pro mě byl vrchol pobytu až po jeho uzavření.
Slovo si vzala jedna z účastnic. Monika, moje klientka a kamarádka a taky žena, které si moc vážím.

Potkaly jsme MILOST

Téma milosti se jemně prolínalo pobytem.

Bylo to téma, se kterým jsem si pobývala při cestě s genovými klíči.

Občas polem prošla otázka… co je to vlastně Milost?

Monika je žena, který milost rozdává po hrstech:).

Vyslovila nebo pojmenovala to, co se na pobytu skrze nás všechny dělo.

Každá žena tam mohla být sama sebou, každá byla důležitá, každá měla hodnotu.

Prostě jen tak, při krájení cibule, u kafe, při koukaní z okna.

Prožily jsme svoji hodnotu bez toho, aniž bychom musely o něco usilovat, za něčím jít, neustále růst a naprovavat sami sebe.

Tohle byla naše milost. Mohly jsme se toho dotknout.

Hodnoty, která stojí na prostém bytí. Tohle by mělo být naprosto přirozené… jenže… není…

Dovol si vychutnávat vlastní Bytí.

Článek Jak jsem potkala milost aneb co se dělo na pobytu se nejdříve objevil na ivanadudkova.cz.

Rovnodennost. Podzim, Královna a dýně.

Ivana — Thu, 25 Sep 2025 09:05:41 +0000

Každé září toužím po dovolené, nejinak to bylo letos. Táhně mě to dovnitř, potřebuji obrovský prostor, samotu… a nic.

Jenže svět kolem mě si jede nové začátky… kdo je tady mimo?

Rovnodennost, čas sklizně a třídění.

Ono se toho v tomto čase děje hodně. Sklizeň vnitřní i vnější.

Ne nový start… ale třídění zrna od plev, integrace a zužitkování úrody.

Na jaře toho vykvete hodně, dozraje jen něco a takhle je to i v nás. Uvnitř dosedají zkušenosti celého roku a jakoby se třídí… co stálo za to? Na čem dál stavět a co zahodit?

Je to hluboký vnitřní proces a bere docela hodně energie… já ho miluju… jen ten svět mě docela ruší.

Posadit se do trávy, zem je stále teplá… a jen to nechat dít.

Sklízení se nyní děje všude, zahrádka chce podzimní péči. Integrace v příjemném pohybu, kdy vypnu hlavu. A tak pleju, přesazuju, sklízím… a ten jednoduchý manuální pohyb mi dělá moc dobře. Je to v pohybu, ale je to jednoduchý. Je to prostor pro vnitřní přetřásání a dosedání.

Jenže svět se hlásí dost o slovo… vyžaduje něco úplně jiného.

Toužím prožívat září po svém… ne, toužím žít více v souladu se sebou a vlastními potřebami celý rok :). Je to možný? Nebo ze mě mluví lenost, únava a rozladění?

Místo ukradených chvilek, dlouhých nehybných pohledů z okna, místo pravidelných, ale už nedostačujících zastavení.

Jakoby už potřeby nešlo suplovat technikami… přestává to stačit, není to ono… spíš bych to potřebovala celé přetočit.

Jaké je ideální prožívání září?

Nemám na to odpověď, ale ty si odpovědět můžeš… jak bys to potřebovala mít ty?

Jak se tomu můžeš přiblížit?

Přichází Královna

Pomalu přichází říjen a to je pro mě čas archetypu Královny.

Měla jsem krásný obraz. Jak ustupuje archetyp Matky a postupně, bezpečně vytváří prostor pro Královnu, která dozrává. Matka si je vědoma, že její čas je u konce, je si vědoma své důležitoti a práce kterou udělala. Je si však taky vědoma toho, že je na čase ustoupit další fázi.
Tohle mě dojalo.

A napadlo mě… kéž bych jednou dokázala vytvořit takhle láskyplný prostor vlastní dceři… a postavit se v důvěře stranou, až bude čas.
Přitom Matka je tu stále přitomná, neztrácí se. Je navždy důležitá, navždy Matka… Matka Země je takovým krásným obrazem… nekonečná opora.

Královna je pro mě archetypem, který nese moc.

A má taky svůj stín.

Jak to máš se svojí mocí? Cítíš ji nebo si ji nejsi vědomá? Jak s ní nakládáš?

Každý máme moc s věcmi pohnout… máme moc se rozhodnout.

Jenže s mocí přichází zodpovědnost.

A nelze být dobrou královnou bez přijetí zodpovědnosti.

Pro mě je tohle občas výzva, občas mám strach… a tak si tu moc beru po kouskách… každý podzim kousek.

Mám pocit, že celý rok se připravuji a rostu do tohoto okamžiku.

I díky tomuto jsem našla kouzlo podzimu, který jsem dřív neměla ráda. Najednou do koloběhu roku krásně zapadá všechno… to tmavo, ten prostor… i to sychravo. Umím si to užít a procítit sílu, kterou mi to dává.

Můžeš taky

A co ty dýně?

Letos jich máme málo… dlouho nekvetly, asi jak bylo chladno a pak už nestihly dozrát. Navíc nám tady v srpnu přišel mrazík.

Jenže ono jich není málo, je jich nejméně za poslední roky… alespoň nám zase neshnijí, říká syn.

Ano, je jich akorát pro naši potřebu.

Nemusí toho být hodně a stále více… stačí když je jich akorát.

Hlad mít nebudeme :).

Tohle mi přinesla letošní sklizeň dýní… že akorát je mnohdy více než hodně… že hojnost je dostatek a ne nadbytek.

Článek Rovnodennost. Podzim, Královna a dýně. se nejdříve objevil na ivanadudkova.cz.

Nejlepší partner pro život i terapii?

Ivana — Sun, 08 Dec 2024 13:52:51 +0000

Země.

Pro mě je Země opora, partner při terapiích, moudrý rádce i mateřská náruč plná výživy, energie a pochopení.
Země je místo, kde můžu být sama sebou, plně se uvolnit a nechat věci odejít.
Bylo to tak pro mě vždy?
Ne.
Jak jsem se propojila se Zemí a našla její terapeutický potenciál pro mě i klienty?
Jak můžeš se Zemí pracovat Ty?
Čti dál :).

Začalo to nenápadně - terapie půdou.

Vyrostla jsem na vesnici, ale k půdě jako takové jsem nikdy neměla úplně blízko.
Pěstování jsem nesnášela. Pamatuji si, jak jsem vyhrožovala partnerovi (nyní manželovi), že rozhodně nejsem nějaká puťka, která bude piplat rajčata.
No… půda si mě zavolala. Ani nevím, jak se to stalo, ale pěstování a péči o půdu jsem úplně propadla.
Tehdy jsem netušila, že to celé pro mě má uzdravující, terapeutický charakter.

Kontakt s půdou mi pomáhál znovuzískat sebejistotu a stabilitu.
Byl to postupný návrat do místa, které mi náleží, kde jsem doma a jsem v pořádku tak jak jsem.

Postupně napojení na půdu, Zemi rostlo a já si začala všímat, že při kontaktu s půdou mi přichází vhledy, zajímavé myšlenky, nápady, byl to vždy osvobozující pocit.
Postupně jsem toho začala využívat. Když jsem nevěděla kudy dál, vzala jsem rýč a odpovědi přicházely.
Tohle byl začátek.

Země se mi otevřela.

Postupně mé vhledy sílily.

Mátlo to moje klientky. Tehdy jsem pracovala jako výživový poradce s určitým přesahem. Jenže ten přesah začal převyšovat samotnou výživu ve smyslu jídla. Stačilo mi vidět od ženy vyplněný dotazník (často i velice stroze) a “viděla jsem ji”. Viděla jsem dovnitř, na tu část, pro kterou je výživa bolavé tema, často tam bylo schované trauma.

Když se dívám zpět, vidím, jak pro mě tehdy byla opora o Zemi ohromně důležitá, nešlo by to bez toho, ulítla bych. A tak, jak rostla a sílila moje citlivost/vnímavost, přirozeně jsem stále více srůstala se Zemí.

Jednou jsem vedla ženský kruh na kterém jsem ženy vedla k propuštění emocí a bolesti do Země a k načerpaní si výživy zpět.
Vše se dělo v kruhu, v tanci, měly jsme zavřené oči, provázela jsem ženy slovem.
V jednu chvíli jsem oči otevřela a uprostřed kruhu jsem uviděla černou díru.
Nebyla znepokojivá, naopak, přijímající. Země se otevřela a přijímala naši bolest.

Země ke mně mluví, je partnerem.

Byl to příjemný zážitek, ale nepřikládala jsem mu velký význam.
Až do dne, kdy ke mně Země promluvila.

Krátký čas na to jsem vedla online skupinu ke svému programu.
Měla jsem tam jednu ženu s depresí.
Povídaly jsme si, držela jsem se zpátky, doporučila jsem ženě vyhledat odbornou pomoc.
Dopovídala jsem s touto konkrétní ženou a slovo si vzala další.

Najednou mi něco řeklo… Pošli mi to, je to v pořádku.
Cože?

Byla to Země… poslat tu bolest, co ta žena nese… ale jak?

Dala jsem jen záměr, aby vše laskavě odešlo do Země a vnímala jsem, jak mi tělem proudí energie směrem dolů.

Sledovala jsem ženu na kameře. Postupně se začal měnit její výraz obličeje, za nějakou dobu vzala plátno a začala malovat.

Tahle žena se na konci přihlásila o slovo. Sdílela, že se jí ohromně ulevilo, že pocítíla nárůst energie a chuť tvořit, že nemohla odolat. Po třech týdnech apatie a vyčerpání, bylo to neuvěřitelné.

S touto ženou jsem pak ještě navázala individuální spolupráci, která však postupně odezněla. Dodnes jsme spolu v kontaktu a vím, i ze jejího sdílení, že je jí v mém poli dobře.

Tehdy to bylo nové, moc jsem se do spolupráce nehrnula, měla jsem velký respekt. Dnes už vím, že mohu s těmito lidmi efektivně pracovat a Země (a už nejen ta) je mi skvělým partnerem.

Země je jako kompostér.

Země je tu pro nás, můžeme k ní propustit svoji bolest nebo emoce. Stačí se jen uvolnit, zavnímat si kontakt se Zemí, třeba skrze chodidla nebo klidně celé tělo, když ležím. A potom, za pomocí hlubokého výdechu propustit z těla všechen “bordel”

Mnoho lidí se zdráhá, jenže pro Zemi je to paradoxně výživa.
Tak jako vyhodím odpad z kuchyně na kompost, kde se promění ve výživu pro rostliny, v úrodnou půdu.

Stejně tak umí Země přeměnit náš bordýlek ve výživu pro nás.

Výživa Země je nekonečná :).

Fakt je to takhle jednoduchý?

Je a není.

Problém je to propojení, často nám z různých důvodů chybí.
U mě tomu propojení předcházelo několik let terapie půdou, protože vztah k Zemi jsem měla velmi narušený.
Bohužel, mnoho lidí to má.
Já to hodně vidím ve své výživářské praxi. Problémy s jídlem, se vztahem k tělu velice často vychází ze zranění první čakry z nepropojení se Zemí.

Co pro sebe můžu udělat hned?

Máš chuť prozkoumat vlastní propojení se Zemí?

Jen tomu dej pozornost. Otevři se tomu, že něco takového tu je.
Jak Zemi pod nohama vnímáš? Jak se o ni dokážeš opřít?
Jak se cítíš v přírodě?
Dovol si více kontaktu se Zemí… tohle stačí, tohle vede k posunu.
A pokud chceš, mohu Ti s tím pomoct.
Umím propojit se Zemí, pomoci s ukotvením a současně propustit bolest/trauma, která jsou s tím spojená… bez toho by to nešlo.
Mnohdy je právě tohle zásadní téma v životě, které nám brání tu být fakt naplno, v hojnosti, v radosti, důvěře a potěšení.

S tímto tématem pracuji především individuálně.

Tady je moje základní nabídka :), nebo mi napiš, můžeme si říct, jestli jsem pro Tebe ta pravá průvodkyně.

https://ivanadudkova.cz/individualni-setkani/

Článek Nejlepší partner pro život i terapii? se nejdříve objevil na ivanadudkova.cz.

Lze jít životem bez kousku sebe?

Ivana — Fri, 06 Dec 2024 12:25:54 +0000

Celá naše osobnost je více částí dohromady. Je to naše duše, mysl, tělo teprve
všechny dohromady tvoří celek. Jako celek, v propojení, ve vzájemné symbióze
také nejlépe fungují a pak nám život dává hluboký smysl. Dnes chci psát o tom,
že mnozí z nás postrádáme kontakt s jednou částí, pro mě klíčovou, s tělem.

Je propojení s tělem málo?

V nedávné době jsem měla klientku, která za mnou přišla s konkrétním zadáním. Bylo to naše první individuální setkání. Po povídacím úvodu jsme se pustily do práce.

Pro mě je důležité, na začátku společné práce, propojit klientku s tělem. Někomu to jde lépe, někomu méně. Docela často je to i tak, že spojení s tělem chybí nebo není úplné.

Jakoby tělo, na energetické úrovni, bylo od nás, od mysli oddělené. Pro mnohé z nás má tělo jakousi podřadnou funkci… vozítko, obálka, nutná forma.

S touto klientkou jsme narazily na něco podobného. Určité části těla živořily, byly oddělené. A tak se hlavní náplní setkání stalo plné propojení se s tělem, další úroveň jeho přijetí.

Z mé strany průvodkyně bylo krásné ten proces sledovat, jakoby tělo klientky ožívalo, radovalo se, slovy klientky zářilo.

Klientce se podařilo tělo oživit, dát mu jeho velikost, důležitost. Byl to nádherný proces provázený emocemi, které se postupně uvolňovaly.

Dál jsme se nedostaly. Tématu klientky jsme se zdánlivě nedotkly.

Bez propojení s vlastním tělem se trvale dál nedostaneš.

Já si pak o tomto setkání dál sama přemýšlela. Bylo to tak v pořádku? Neměly jsme se vrhnout rovnou na dané téma?

No počkat, ale šlo by to vlastně?

Asi ano, ale nebylo by to efektivní ani trvalé.

Náš příběh, naše emoce, vše co jsme v životě prožili, vše se ukládá v těle. Mysl na to už dávno zapomněla, tělo nikoli. Proto pracuji také s tělem. Jedna věc je přepsat nějaké přesvědčení v mysli, ale pak je taky potřeba ten starý zápis propustit z těla. Pokud své tělo nevnímáš, jak to chceš udělat?

Co se stane, když zůstaneš na úrovni mysli?

Znáš takovou tu situaci, kdy racionálně víš, že to co děláš, není dobré, ale nemůžeš si pomoct a uděláš to? Je to nekontrolovatelný. A potom si vyčítáš, jak je to možný, že jsi to zase zvorala, když to přece dávno víš?

Mysl to ví, tělo jede ve vyjetých kolejích, ve starém příběhu.

Proto je důležitá práce s tělem, je třeba pracovat se sebou jako s celistvou bytostí.

Kudy vede cesta do těla?

Vztah k tělu je jako každý jiný, základem je pozornost. Všímat si vlastního těla, ptát se sama sebe jak se cítím, co potřebuji, zastavovat se. Kde je pozornost, tam to vzkvétá, pro tělo to platí stejně. Problém je, že být se svým tělem je pro nás často bolavé. To, proč od něj utíkáme je často nespokojenost, bolest. Možná je na čase se na to podívat, laskavě a svým tempem. Jestliže jsou témata náročná, doporučuji průvodce.

A tady je pár tipů pro každodenní praxi.

Stačí se párkrát denně zastavit a dát pozornost tělu.

Dechem. Jen se zhluboka nadechnout a pomalu vydechnout. Jak se tvé tělo má v tomto okamžiku?

Dotekem. Jen zpomal svoji každodenní rutinu. Když si natíráš obličej, jaký je pro tebe ten dotek? Jen ho na chvilku zastav.

Pohybem. Protáhni se, polož se na podložku a narovnej si záda. Jaký pohyb tvé tělo potřebuje? Jaký mu dělá dobře?

Pokud potřebuješ, ráda budu tvojí průvodkyní na cestě k tělu. Tady se můžeš podívat na moji nabídku.

Článek Lze jít životem bez kousku sebe? se nejdříve objevil na ivanadudkova.cz.