Rovnodennost, čas sklizně a třídění.
Ono se toho v tomto čase děje hodně. Sklizeň vnitřní i vnější.
Ne nový start… ale třídění zrna od plev, integrace a zužitkování úrody.
Na jaře toho vykvete hodně, dozraje jen něco a takhle je to i v nás. Uvnitř dosedají zkušenosti celého roku a jakoby se třídí… co stálo za to? Na čem dál stavět a co zahodit?
Je to hluboký vnitřní proces a bere docela hodně energie… já ho miluju… jen ten svět mě docela ruší.
Posadit se do trávy, zem je stále teplá… a jen to nechat dít.
Sklízení se nyní děje všude, zahrádka chce podzimní péči. Integrace v příjemném pohybu, kdy vypnu hlavu. A tak pleju, přesazuju, sklízím… a ten jednoduchý manuální pohyb mi dělá moc dobře. Je to v pohybu, ale je to jednoduchý. Je to prostor pro vnitřní přetřásání a dosedání.
Jenže svět se hlásí dost o slovo… vyžaduje něco úplně jiného.
Toužím prožívat září po svém… ne, toužím žít více v souladu se sebou a vlastními potřebami celý rok :). Je to možný? Nebo ze mě mluví lenost, únava a rozladění?
Místo ukradených chvilek, dlouhých nehybných pohledů z okna, místo pravidelných, ale už nedostačujících zastavení.
Jakoby už potřeby nešlo suplovat technikami… přestává to stačit, není to ono… spíš bych to potřebovala celé přetočit.
Jaké je ideální prožívání září?
Nemám na to odpověď, ale ty si odpovědět můžeš… jak bys to potřebovala mít ty?
Jak se tomu můžeš přiblížit?
Přichází Královna
Tohle mě dojalo.
A napadlo mě… kéž bych jednou dokázala vytvořit takhle láskyplný prostor vlastní dceři… a postavit se v důvěře stranou, až bude čas.
Přitom Matka je tu stále přitomná, neztrácí se. Je navždy důležitá, navždy Matka… Matka Země je takovým krásným obrazem… nekonečná opora.
Královna je pro mě archetypem, který nese moc.
A má taky svůj stín.
Jak to máš se svojí mocí? Cítíš ji nebo si ji nejsi vědomá? Jak s ní nakládáš?
Každý máme moc s věcmi pohnout… máme moc se rozhodnout.
Jenže s mocí přichází zodpovědnost.
A nelze být dobrou královnou bez přijetí zodpovědnosti.
Pro mě je tohle občas výzva, občas mám strach… a tak si tu moc beru po kouskách… každý podzim kousek.
Mám pocit, že celý rok se připravuji a rostu do tohoto okamžiku.
I díky tomuto jsem našla kouzlo podzimu, který jsem dřív neměla ráda. Najednou do koloběhu roku krásně zapadá všechno… to tmavo, ten prostor… i to sychravo. Umím si to užít a procítit sílu, kterou mi to dává.
Můžeš taky 🙂
A co ty dýně?
Letos jich máme málo… dlouho nekvetly, asi jak bylo chladno a pak už nestihly dozrát. Navíc nám tady v srpnu přišel mrazík.
Jenže ono jich není málo, je jich nejméně za poslední roky… alespoň nám zase neshnijí, říká syn.
Ano, je jich akorát pro naši potřebu.
Nemusí toho být hodně a stále více… stačí když je jich akorát.
Hlad mít nebudeme :).
Tohle mi přinesla letošní sklizeň dýní… že akorát je mnohdy více než hodně… že hojnost je dostatek a ne nadbytek.
